VIDEO: Připadám si nedoceněná

Možná jste tenhle pocit sama zažila. Pro mě bylo téma “ocenění mé práce” poté, co jsem se stala mámou, obrovské. Ono když jdete na mateřskou ze zaměstnání, kde jste zvyklá, že získáváte zpětnou vazbu od kolegů, od nadřízených či od zákazníků, kteří vám dávají jasně najevo, že vaše práce je v pořádku, každý měsíc jste oceněna přiměřenou částkou ve formě výplaty, možná jste od šéfa dokonce občas pochválená, někdo vám za práci poděkuje. Jste doporučovaná … 

… hmmm a pak se stanete mámou.

(pokračování ve videu nebo pod videem)

Celý den kmitáte, neustále je co dělat, nezastavíte se, ale na konci dne není vůbec nic vidět. A nepřichází ani ocenění.

S trochou nadsázky se vaším šéfem stalo vaše dítě. Děláte, co mu na očích vidíte, vymýšlíte program, vyváříte, odpíráte si vlastní pohodlí pro jeho spokojenost … a častý výsledek? Nespokojené dítě, které vám kašle na program, který jste vymyslela a ani se nedotkne toho, co jste uvařila. A to nemluvím o tom, že ve vteřině rozhází složené kupičky prádla, které jste právě vyndala ze sušičky, pošlape podlahu, kterou jste vytřela, nebo si polije triko, které jste mu před pár minutami vytáhla čisté ze skříně. 

Tohle jsou momenty, kdy se ptáme – pro to dělám? Proč se vůbec snažím?!

Přemýšlela jste někdy nad tím, v jakých momentech, si vlastně připadáte doceněná? Obecně ve svém životě? Dala bych ruku na srdce za to, že to bylo ve chvílích, kdy vás někdo pochválil, vydělala jste si peníze, podařil se vám nějaký sportovní výkon, zhubla jste na vytouženou váhu, uklidila jste celý byt, vystudovala jste, …

Schválně, popřemýšlejte o tom: V jakých momentech máte sama pro sebe hodnotu, kdy si připadáte schopná, úspěšná, prostě dobrá ..? 

A proč sem tuhle otázku dávám? Protože velmi často si svoji vlastní hodnotu opíráme o výsledky, vydělané peníze, fyzické atributy, společenské postavení … a mnoho těchto pomyslných opěrných bodů se s mateřstvím hroutí – nevyděláváme, není za námi vidět každodenní práce, nemáme tolik času sportovat a ztratila se fyzická kondice, nemáme čas vystudovat nebo rozjíždět jiné projekty … 

A tady jsou dvě možnosti.

1. Upadnout do hlubokého pocitu nedocenění a z těchto hlubin plivat jed a ventilovat svou životní nespokojenost na své blízké a vytvářet okolo sebe dusno (protože pocit nedocenění se nepochybně na naší spokojenosti velmi projeví)
2. Nebo se tomu snažit porozumět. Co se to tu děje. A začít pracovat s myšlenkou, že možná nepotřebuji žádné ocenění. Že jsem dost dobrá a hodnotná i když nevydělávám a mám na sobě tepláky. Že není prospěšné očekávat uznání vlastní hodnoty zvenku, ale že je potřeba si to uznání najít sama v sobě a uvědomit si, že moje hodnota se neodvíjí od toho co udělám, vydělám, dokážu, ukážu. Ale že já tu hodnotu mám přirozeně prostě proto, že jsem se narodila. 

Jen to si to porovnejte se svými malými dětmi – jsou malé, nic moc neumí, nic nevystudovaly, nevydělávají … a přesto o jejich lidské hodnotě absolutně nepochybujeme!   

Možná tomu uznání vlastní hodnoty bude bránit ještě jedno velmi silné společenské nastavení – že žena na mateřské je doma a nepracuje. Není ekonomicky aktivní. Nic nedělá. Nevytváří hodnoty. Možná i z toho často vyplývá pocit určité nedostatečnosti, když jsme na mateřské nebo v domácnosti. Jakoby že to, že se staráme o děti – nestačí. 

A to si pak spojíme se svými individuálními vnitřními programy “nejsem dost dobrá”, “měla bych dělat víc” nebo třeba “nechodím do práce, takže nemám nárok odpočívat” … a je z toho docela slušný koktejl životní nespokojenosti. 

Tak ale co s tím? Já pro vás nemám instantní řešení, protože uznání vlastní hodnoty je někdy docela zapeklitá cesta. Ale tím úplně prvotním krokem může být právě pohrávání si s myšlenkou, že máte nezměrnou hodnotu už jen proto, že jste se narodila. A dávat si to do paralely se svými dětmi. Že ani oni vám nemusejí nic dokazovat, abyste uznala jejich hodnotu. Ale prostě jen tím že jsou, jsou hodnotné. A tak to stačí. A stejně na to pohlížet i sama u sebe. 

A až zase třeba někdy večer tajně sníte tabulku čokolády, nezvládnete ukočírovat vztek nebo vám partner něco vytkne a vy si budete připadat jako totální pako nebo loser, tak si jen připomeňte, že nic z toho neurčuje vaši hodnotu. Ani nikdo ve vašem okolí. Jste to jen a jen vy, kdo tuto hodnotu vnímá a určuje sama sobě. Což je na jednu stranu skvělá zpráva, protože se můžete pocitově vyšvihnout do oblak, na druhou stranu můžete být v tomto smyslu sama sobě velkou brzdou.

Ale není to doživotní ortel a rozhodně máte veškeré mentální vybavení k tomu, abyste své myšlenky sama o sobě začala pozvolna měnit.