Samota na mateřské

Osamělost. Izolace. Samota. Kdo z nás by tenhle vtíravý pocit na mateřské občas nepoznal? Zvlášť když se odstěhujeme do jiného města, pobýváme v zahraničí nebo bydlíme na vesnici, občas nám chybí kontakt s dospělým člověkem, se kterým bychom mohly probrat ty běžné starosti. A já si myslím, že je nad slunce jasné, že takový kontakt ve svém dospělém životě občas prostě potřebujeme. Ale v případě téhle samoty je jen otázkou naší iniciativy vzít do ruky telefon nebo zapnout skype a během pikosekundy se spojit s kýmkoli, třeba s někým, kdo je na druhé straně zeměkoule.

Takže tohle video je o jiném typu samoty. O takovém, který se nám často nechce připouštět. O samotě, kterou občas možná pociťujete, i když kolem sebe máte spoustu kamarádek.

Pokračujte videem (6 min) nebo čtením pod videem.

Takže jak je to s tím pocitem osamělosti (nejen) na mateřské? Je to často tak, že mnoho hodin během dne, týdne, měsíce, let a celého svého života, strávíme přemýšlením o jiných lidech:

> Záleží nám na tom, abychom vyhověly druhým.
> Usilujeme o to, abychom naplnily očekávání druhých.
> Přemýšlíme nad tím, jak druhý asi zareaguje, když něco uděláme/neuděláme.
> Staráme se o druhé – o děti, o partnera a další blízké.
> Řešíme a prožíváme příběhy jiných lidí (třeba v TV).

Neustále jsme svými myšlenkami ve světě a životě někoho jiného. Naše mysl bloumá jinde.

Není pak divu, že se cítíme osaměle!

Izolujeme se samy od sebe. Během dne nevěnujeme myšlenky sobě. Neznáme se. Nevíme, co od sebe můžeme čekat. Neřešíme to, jak se cítíme a jak bychom se třeba mohly cítit jinak. Nepozastavujeme se nad tím, jestli se TEĎ cítíme ve svém životě dobře. Nezajímáme samy sebe.

A když pak nastane moment, kdy jsme samy se sebou, tak jsme z toho vlastně nervózní. Nevíme co se sebou. Bojíme se, co naše hlava vymyslí, když jí dáme příliš volnosti. Řešíme minulost, bojíme se budoucnosti. Nudíme se se sebou. Nevíme co by nás zabavilo a co by nás upokojilo.

A proto neustále sklouzáváme v myšlenkách k jiným lidem. Abychom se samy se sebou nemusely konfrontovat. A ty příběhy ostatních hltáme a vyhledáváme, protože nesneseme být chvíli jen se sebou a bereme je jako jakousi záplatu na ten náš pocit osamělosti.

Ale to není řešení. My potřebujeme pravý opak! Potřebujeme samy se sebou pobýt. Dovolit si poznat, co vyleze na povrch, když zůstaneme samy. Naučit se být pro sebe tou nejlepší společností. Protože když to tak je, tak je mi se sebou dobře. Neruším sama sebe svými myšlenkami. Neštvu se. Nenudím se.

A mít sama se sebou skvělý vztah je základ našeho života. Protože když všichni z našeho života zmizí, jediný kdo zůstane, jsme my samy. Do posledního dechu. A tak to je.

Chci vás tímto videem (článkem) pozvat k tomu, abyste samotu začala ve svém životě vědomě praktikovat. Abyste zkoumala to, jak se cítíte, když jste sama. Abyste si všímala toho, že často, když prahnete po společnosti, tak to vlastně ani není z toho důvodu, že si chcete popovídat. Ale proto, abyste se bránila sama před sebou. Abyste se nemusela konfrontovat sama se sebou a abyste se sama sebou a těmi svými vtíravými, nepříjemnými myšlenkami nemusela zabývat.

Ale je to tak, že přesně v těchto momentech sama sebe poznáváme nejvíce. Tak si to dovolme a najděme v sobě odvahu dozvědět se o sobě zase o kus víc.