Neprožíváš to mateřství nějak moc?

Neprožíváš to mateřství nějak moc? Není lepší sama sebe občas tolik neřešit?” Co myslíte vy? Za sebe mohu říci, že neřeším mateřství jako takové, ale řeším to, co ze mě mateřství udělalo. A věřte mi, v prvním roce to nebylo hezký. Kdyby měl někdo možnost nahlédnout do mé hlavy a viděl ten dům hrůzy, tak vezme nohy na ramena a zdrhá.

Dneska můžu říct, že je mi v mém životě moc dobře. A myslíte, že se změnily okolnosti v mém životě? Ne. Možná by někdo zvenku ani tu změnu nepostřehl (protože jsem samozřejmě nemluvila o tom, že to vůbec nedávám a dítě bych nejraději vrátila).

Změnila jsem se já. Protože jsem řešila sama sebe. Řešila jsem proč mi není dobře. Proč na syna pořád křičím. Proč mi je furt do breku. Proč si připadám tak sama. Proč jsou kamarádky na mateřské spokojené a já to nenávidím. Proč má syn velmi nepříjemný ekzém. Proč nemám absolutně chuť na sex. Proč mám pocit, že můj život mateřstvím skončil.

Někdo by mohl namítnout, že přeháním a dělám z komára velblouda. Že mateřství je prostě záhul a musí se to vydržet. Že to bude lepší a lepší, až děti vyrostou … Jenže představa toho, že žiju v tomhle rozpoložení dalších x let, mě rozhodně neutěšila.

A tak jsem se prostě řešila.

Pozorovala jsem sama sebe, bádala ve své hlavě, pitvala svoje myšlenky. Polemizovala jsem nad tím, proč si to a to myslím. Kde se vzalo to, že si tohle myslím. A kladla jsem si otázku: “Když si to teď myslím takhle, mohla bych si to stejně tak myslet jinak?” A zkoušela jsem si zvykat na nové myšlenky. A vytvářet si svou novou realitu.

Šlo to ztuha. Bylo to namáhavý. Ale zároveň mi to přinášelo určitou hravost, která mi dělala dobře.

A tak to mám dodnes. Pozorování a zkoumání sama sebe je pro mě hra. Která má pro mě nezměrnou přidanou hodnotu – jsem sama sobě vítězem a vždy beru zlatou medaili v podobě krásného života, který si teď žiju. 

A když i mně připadá, že se řeším už nějak moc, analyzuju každý prd a lezu s tím na nervy i sama sobě, vědomě se vypínám a dávám si pauzu. Což je také potřeba.

Proč se tedy řešit?

  1. Jsem přesvědčena o tom, že můžeme mít v životě mnohem víc štěstí, hojnosti i lásky a opravdu můžeme žít život svých snů. Ale nejdříve musíme odbourat ty šotky ve své hlavě, které nám říkají:
    “Na to nemáš.”
    “To si nezasloužíš.”
    “Každý nemůže být šťastný.”
    “Nemůžeš mít všechno.”

  2. Potlačená nespokojenost se dříve nebo později somatizuje a projeví se na těle ve formě nemoci či úrazu.
  3. Jistě chceme pro děti jen to nejlepší. Aby se měly dobře, žily ve zdravých vztazích, uměly se za sebe postavit, dělaly, co je těší, žily v materiální hojnosti … Jenže ono nestačí jim o tom jenom vyprávět. Musíme to samy žít a ukázat jim, jak na to.

Mnoho lidí se seberozvojem a, řekněme hlubším prožíváním života, začne zabývat po nějaké krizi – prožití osobní tragédie, úrazu, nemoci, pracovního či životního vyhoření.

Mateřství je pro mnoho žen velkou životní transformací, kdy se jim hroutí dosavadní systém hodnot a musí si vybudovat svůj nový vnitřní svět. Pokud se žena sama v sobě nevyzná a nechápe širší souvislosti, může se pro ni stát raná fáze mateřství pěkně náročnou životní zkouškou – krizí.

Ale pokud se jedná o ženu, která chápe, že odpovědnost za svou životní spokojenost má jen a jen ona sama, může být právě mateřská transformace/krize neopakovatelnou příležitostí pro vlastní rozkvět a nalezení netušeného potenciálu, který třímá v každé z nás.

  • První pomoc pro vyhořelé mámy

    Je čas zatáhnout za ruční brzdu a odrazit se z pomysleného mateřského dna.

  • Přidejte se na FB
  • Novinky na e-mail

    Zajistěte si aktuální info o novém článku nebo připravované akci :-)

  • Nejnovější příspěvky
  • Ke čtení / poslechu / vidění