Existuje jeden rychlý způsob, jak se vyrovnat s náročnou situací, která nám je nepříjemná. Ten způsob spočívá v tom, že z toho, co se stalo, OBVINÍME někoho nebo něco jiného. Je to prostě rychlý únikový mechanismus naší hlavy. Chce mít klid. Chce mít vyřešeno. Potřebuje se rychle zbavit nepříjemného pocitu. A já vás zvu .. vzpomeňte si na to,...
Co když ve skutečnosti nic z toho, co máš pocit, že „musíš“, tak nemusíš? Co když prostě jen můžeš? Jak obrovský rozdíl tohle uvědomění dělá! Vnímáš to? Nemusím uklízet ty hračky. Ale můžu …Nemusím jet na návštěvu. Ale můžu …Nemusím být s dětmi doma. Ale můžu …Nemusím se přizpůsobit. Ale můžu … Kdykoli máš pocit, že něco musíš,...
Dovolím si tvrdit, že jen mizivé procento z nás někdy dojde do stavu, kdy si řekne: „Tááák. A mám hotovo a teď si hodím nohy nahoru a nebudu nic dělat.“ Protože prostě NIKDY nebude hotovo. Naše hlava má totiž takovou speciální schopnost – vždycky když něco dokončí, už má v záloze další položky na „to do“ list. Takže, milé ženy, nečekejte, až...
Všechny máme stejný cíl. Být šťastné Ale každou nás udělá sťastnou něco jiného. A nikdo jiný na světě než já neví, co přesně udělá šťastnou mě. A ani tomu nemusí rozumět a chápat to .. A já to nemusím vysvětlovat a snažit se o to, aby mě druzí chápali. Každá jsme prostě v jiné životní situaci. Máme jiný příběh. Jiné hodnoty. Jiné...
Přijdu na návštěvu a hostitelka přede mě postaví tác s nejluxusnější dobrotou 🍰 Vezmu si jeden kousek. Vezmu si druhý kousek. Zvládla bych víc, ale slušnost mi nedá, a tak tác odsunu, aby mě nelákal 🙅🏼♀️ Hostitelka přijde a přisune mi jej zpátky: “Jen si vezmi, vždyť jsem to dělala pro vás. Je toho dost pro všechny.” 😊 A tak je to i s láskou,...
“Každej to prostě nemá tak jako Ty.” … Snažím se na všem vidět to lepší. Věřím, že i na těch opravdu hnusných a nepříjemných zážitcích a lidech můžu najít něco dobrýho. Možná ne hned, ale zpětně ano. Občas se setkávám v tomto smyslu s nepochopením od svého okolí. Že ne každý to vidí takhle jednoduše jako já. A taky vím, že s tím...
S dětmi mi často vyvstanou situace, kdy nevím, jak reagovat. Třeba když se některé z dětí po poledním spánku vyhrabe tzv. prdelkou napřed a jen řve nebo třeba když si syn před dvěma dny odřel koleno a od té doby kdykoli si na tu událost vzpomene, začne pofňukávat a kulhat (o akci “sundávání náplasti” ani nemluvím) Přijde mi nefér jejich trápení...
